O mně

Asi je čas, abych se taky trošku představila...        

Jmenuju se Mon a už téměř osm let vkládám své básně na instagramový profil psáno_strojem. Vlastním nákladem jsem dosud vydala čtyři básnické sbírky – Nech mě být (2018), Ty taky (2019) a Radši nic (2020) a UVĚDOMĚNÍ (2022). A teď vám povím příběh, jak to všechno vlastně začalo.

 

JAK JSEM ZAČALA SDÍLET

 

Psal se rok 2017 a já si založila svůj instagramový profil. Tenkrát ještě nebylo úplně běžné sdílet tvorbu na Instagramu. Ale řekla jsem si – proč ne? Měla jsem v šuplíku nějaké básně a poprvé v životě taky chuť a odvahu je s někým sdílet. Občas jsem je posílala svým kamarádům, jenže jsem nevěděla, jestli říkají, že se jim líbí proto, že to tak opravdu je, nebo proto, že jsme kámoši. Chtěla jsem prostě pohled dalších nezávislých lidí. A tak v době, kdy ostatní na Instagramu odhalovali světu své každodenní životy, já začala odhalovat svoji duši.

 

Nebyl to zrovna vrchol poezie. Co si budem. Upřímně, svoje první básně jsem brala spíše jako recesi. Psala jsem prostě to, co mě napadlo. Bez cenzury v hlavě. První básně totiž vznikaly s tím, že je nikdy nikdo číst nebude. Což na tom bylo nejvíc kouzelné.

 

Ono totiž když začnu psát báseň teď, u každé myšlenky se mi v hlavě rozsvítí taková malá cenzurovací kontrolka, která na mě řve: „TOHLE BUDE NĚKDO ČÍST, JSI SI TÍM JISTÁ?” No a já si pak najednou jistá nejsem. Takže psát přestanu. Jenže tenkrát tam tahle malá mrcha ještě nebyla. Tenkrát jsem prostě psala.

 

Pamatuju si, že jednou přišla noc, kdy jsem během pár hodin napsala asi 40 básní. Když se na to koukám zpětně, trošku svému minulému já závidím. Teď napíšu 4 básně za rok a jsem ráda. Ale tak to prostě je. Někdy to jde samo a někdy ani za nic. Každopádně jsem tím chtěla říct, že přesně tahle noc byla základem mé první sbírky – NECH MĚ BÝT.

 

Ale abych se vrátila k tomu podstatnému. Postupně jsem začala svou tvorbu sdílet s lidmi. S vámi. A vám se to překvapivě líbilo. Až mě jednoho dne napadlo, že by z toho mohla být knížka.

 

Nevěděla jsem, jak to udělat. Měla jsem v plánu vytisknout jen pár kusů. Pro kamarády, pro sebe. Naházela jsem to všechno do Wordu. Vytvořila obálku. Našla si tiskárnu. A zjistila, že vytisknout jen pár kusů se absolutně nevyplatí. A tak mě nakonec okolí přesvědčilo, ať jich udělám 200. Říkala jsem si, že jsou blázni. Co asi budu dělat s 200 knihami? Podpírat stoly? I kdyby, tolik stolů nemám.

 

Ale i tak jsem do toho šla. Půjčila jsem si peníze od bráchy, protože jsem žádné neměla. Čímž mu teď ještě jednou veřejně děkuju. Protože si podle mě nikdy neuvědomil, jak moc pro mou tvorbu tenkrát udělal. A já fakt netušila, kdy mu to budu moct splatit. Jenže pak se stal doslova zázrak.

 

Když jsem spustila prodej, všech 200 sbírek se vyprodalo během 26 hodin. Což bylo NAPROSTO šílené. A doteď to nechápu. A nesmírně moc vám za to děkuju. Schválně – je tady ještě někdo, kdo má první výtisk?

 

Jak už jsem psala, svou tvorbu jsem ze začátku fakt brala spíše jako recesi. Měl to být tak trošku vtip a provokace. A kdybych tenkrát tušila, kolik lidí ji nakonec bude číst, nikdy bych ji nevydala. Fakt. Je naprosto nevhodné, aby tohle někdo četl. Natož pak lidi, které znám. Což se stalo. Mockrát. Ale víte co? Jsem nesmírně ráda, že jsem to nakonec udělala.

 

Měla jsem zlomené srdíčko. Spoustu emocí. A bolesti. Ale přesto to byl svým způsobem bezstarostný život mladé holky, která řeší jen lásku, sex a poezii. A přesně o tom je NECH MĚ BÝT.

 

A pokud by vás zajímalo, jak přesně tahle  první sbírka vznikala. Tak o tom třeba zase příště.